"Budou v nebi auta?" Já budu rozhodně létat! Ale ruce bych chtěla mít taky, ne jen křídla, protože ráda vyrábím! V nebi musí být auta, jinak by se tam Fandovi nelíbilo...

Tento hlubokomyslný rozhovor nevedly naše romské děti, ale dospělí (sloupy církve) z Křesťanského společenství Plzeň, které je naším věrným spozorem. Zůstat alespoň trochu dětmi, není nikdy na škodu...

"Pavlo, všimla sis někdy, jak krásně Bůh ten svět stvořil?" No, já si toho všimla, ale tenhle dotaz mě od Toníka natolik zaskočil, že jsem odpověď vykoktala. Někdy je naše práce tak příšerná, že se to ani nechce věřit a někdy je zas tak úžasná, že se to ani nechce věřit. Každopádně se do tohoto prostředí hodím, protože můj osobní život vykazuje stejné atributy :-).

"Nemám oblek!" "Do církve se může i v teplák." Ujistila jsem tatínka našich dětí, když se vymlouval, proč nemůže jít v neděli na bohoslužbu.

Většina Romů se k Bohu hlásí. Měnit život a chodit do církve se ale některým moc nechce. Jsme moc rádi, že máme v Plzni hned dvě romské církve a rodiny našich dětí mají reálnou šanci získat k obojemu (životním změnám i k obecenství) oporu.

"Kdo to zpívá?" Parkem před naší klubovnou zní z otevřených oken romské písně. Od července 2015 se v naší klubovně schází romská křesťanská církev. Její pastor Milan je zaměstnancem naší organizace (za minimáulní mzdu, jak je u nás nedobrým zvykem) a účastní se klubové činnosti, např. hraje s dětmi na kytaru a učí je zpívat. Naše děti znají klubovnu, znají Milana a tak některé z nich navštěvují tuto církev.

Obhájit si vyznání víry v každodenním životě není vůbec snadné, to ví každý, kdo to zkusil. A pro naše romátka to platí několikanásobně, proto jsme velmi vděční každému, kdo se za nás modlí.

"Ježíš je moje velká láska..." Když dospělý Rom upřímně vydává takovéto svědectví, když to nejen říká, ale i podle toho již několik let žije, tak to nikdy nezvládnu bez slz - tváří tvář Božímu zázraku si vždycky připadám malinká a šťastná...

Návštěva v Krašově nás velmi povzbudila svědectvím o tom, že Bůh je živý a nepřestal dělat zázraky. Návštěva proromských organizací ze zemí V4 byla zase povzbudivá setkáním se vzdělanými Romy - podnikateli, učiteli hudby a tance, starostou obce Šimonovce, kterého volili Slováci i Romové, protože je to v první řadě výborný člověk, pak schopný starosta a pak teprve Rom...

"Pavlo, něco bych potřebovala!" "Nepůjčím!" chtělo se mi automaticky odpovědět. Naštěstí jsem to spolkla, protože holčina pokračovala: "Potřebuju odpustit, udělala jsem něco moc špatného." "Ty, opravdu nechceš peníze?" ještě se nechápavě ujišťuji. "Nechci peníze, potřebuji odpuštění!" trvá na svém.

Bůh je prostě ještě mnohem větší, než si dovedu představit. Všechny kolem stále ujišťuji, že žádný případ pro Něho není beznadějný. Dokud člověk žije, je o něm naděje! Stejně mě ale vždy znovu překvapí, jak moc je to pravda :-)!

"Jdeme do kostela?" Ptají se nás naše romátka bez ohledu na to, kdy a kde se potkáme.

Jsme moc rádi, že kostel pro ně není nuda, přesto jsme hrdí na to, že to není jediná aktivita, kterou jim nabízíme :-).

"Půjdeš do vězení!" To mi sdělil 6 letý Filip, když jsme si hráli, že si telefonujeme. Pozdravem se nezdržoval. Na otázku: "Proč?" odpověděl, že jsem něco ukradla (jemu samotnému stále v kapsách něco mizí). Začala jsem kňourat, že si ve vězení nebudu moci koupit zmrzlinku a taky nebudu moci vozit hodného Filípka a jeho sestřičky (má jich 5) do kostela. To zabralo. Filip mi poradil, ať řeknu, že to udělal můj brácha. To mě natolik zaskočilo, že jsem poslechla. Filip mě se smíchem ujistil, že do vězení nepůjdu. Ten samý den Filip našel bednu s hudebními nástroji a začal si je společně se setřičkami užívat. Já do toho něco zpívala. Filip řekl: "Bůh je rád, když mu zpíváme." Kdo mě někdy slyšel zpívat, jistě dosvědčí, že má Filípek velkou víru. Moje děti se mi smáli, že se zpěv i hudební doprovod vhodně doplňovaly. Filip stojí na křižovatce. Bude následovat svého tatínka (ten byl ve svých 25 letech už několikrát ve vězení) nebo bude dál poznávat srdce našeho Tatínka, jenž je na nebesích?

O víkendu (Adventisté v sobotu, ostatní v neděli) vyrazí naši skvělí dobrovolníci pro "své" (každý kostel, který s námi do toho jde, má "přiděleno" několik dětí, o které se stará) děti a odvedou si je na shromáždění, tam na ně dohlédnou a zase je odvedou zpátky.

"Do koše ne, Bobe!" Volal Péťa s Janičkou na Bobánka, který se chystal vykonat svojí ranní potřebu do koše na odpadky. Záchod mají na chodbě a na klíč a to je pro 4 letého prcka po ránu moc těžká bojovka.

Když přijdeme ze tmy ke svělu, většinou zjistíme, že jsme špinavý (kdo by se potmě neumazal?). Vyvolá to pestrou škálu reakcí. Ty hraniční jsou: pokusit se umýt nebo pokusit se rozbít světlo. Rozhodování se co a jak je vždy moc těžké. Bez ohledu na věk, národnost i sociální prostředí...

"Hoří, hoří!!!" Volaly radostně děti, když vběhly doprostřed bohoslužby romského sboru. Názorně jsme si ukazovali, co se stalo se Sodomou a Gomorou a vzplálo nám poněkud více rekvizit než jsme původně plánovali. Pastora Emila obvykle nic nerozhází, ale tenkrát se na ty moje oblaka dýmu opravdu zamračil a požádal mě, aby se to již neopakovalo...

S romským sborem spolupracujeme dodnes, máme se moc rádi!!!