Statek Devatero řemesel

Dalším naším snem je Statek Devatero řemesel. Dlouhodobě vnímáme, že některé romské děti mají malou motivaci k tomu, aby po skončení povinné školní docházky pokračovaly ve studiu a i malou představu, co by tak mohly v životě dělat. Rádi bychom tuto absenci alespoň částečně vyplnili projektem Statek Devatero řemesel.

Chceme získat a upravit objekt stojící na samotě, kde bychom děti v rámci neformálního vzdělávání seznámili interaktivním způsobem s různými řemesly. Chceme dětem pomoci, aby si udělaly představu o jednotlivých povolání a mohly se pak lépe rozhodnout, čím by chtěly být. Chceme zvýšit vlastní motivaci dětí vyučit se a smysluplně se zapojit do společnosti.

Rádi bychom vybudovali truhlářskou, šicí, tiskařskou, fotografickou, zámečnickou dílnu, kde by si děti mohli ušít sukni, vyrobit štokrle nebo poličku, nafotit vlastní kalendář... Dále bychom dětem představili řemesla: zedník, pokrývač, zahradník, kuchař... Po práci zábava :-). Byli bychom rádi, kdyby náš Statek nabízel i zábavné prvky (trampolínu, jednoduchou lanovku, koupání...).

Máme představu, že v létě bychom na Statku Devatero řemesel pořádali tábory a ve školním roce bychom ho nabídli školám k realizaci školy v přírodě.

Moje milovaná škola

Naším velký snem je změnit podmínky vzdělávání našich dětí. Rodiče si můžou v současné době vybrat, jestli jejich děti absolvují povinnou školní docházku v běžné základní škole nebo pokud tam neuspějí, mohou v případě doporučení Pedagogicko psychologické poradny navštěvovat školu praktickou (bývalá zvláštní škola). Tyto praktické školy jsou určeny žákům s lehkou mentální retardací (LMR) - zjednodušeně řečeno pro žáky s nižším IQ. Pro tyto žáky (zdravotně handicapované) jsou praktické školy dobrým řešením. Problém je v tom, když praktické školy navštěvují žáci, kteří nemají zdravotní handicap ale mají sociální handicap. To se totiž na první pohled může projevovat stejně: děti nezvládají učivo v běžné škole. U sociálně znevýhodněných dětí je to dáno tím, že mají od počátku horší startovací pozici než ostatní děti (mají menší slovní zásobu, malý všeobecný rozhled, mizivé vědomosti - díky absenci dostatečného množství vhodných podnětů nejsou na vzdělávání připravené), doma se s nimi nikdo neučí, nikdo nedohlédne na domácí úkoly, děti se ve škole necítí dobře, protože do té doby netrávily prakticky žádný čas mimo rodinu....

Toto samozřejmě není problém všech dětí, kterým se věnujeme. Jsou rodiny, které systematicky děti ve vzdělání podporují, využívají námi nabízené volnočasové aktivity (kde se děti "otrkají", zlepší si všebecný přehled, naučí se respektovat autoritu dospělého...). Z těchto úspěchů máme velikou radost a takto integrované děti s potěšením zanecháme v běžné škole. Je tady ale ještě pořád spousta dětí, které do praktické školy nepatří a běžnou základku nezvládají - a těm bychom velmi rádi nabídli: Mojí milovanou školu. Školu, která nebude chtít po dětech to, co není v jejich silách (přinést do zítra 30,- Kč či snopek obilí nebo vypracovat domácí úkol v bytě, kde brečí malé děti a každý kus papíru s psacími potřebami je chápán mladšími sourozenci jako jasná výzva k malování či snědění papíru) a bude je vzdělávat od té úrovně, kde se zrovna nacházají (ne od té úrovně, kde by podle tabulek měly být). Naším konečným cílem je samozřejmě integrace romských dětí do hlavního vzdělávacího proudu, ale chtěli bychom jim dočasně nabídnout bezpečné prostředí, ve kterém by mohly vyrovnat svůj handicap (pokud ho mají) a pak vplout do hlavního vzdělávacího proudu již jako rovnocení partneři.

Jsme si naprosto vědomi, že sníme opravdu velký sen, který vyžaduje změnu zákona (zvýšení státní dotace na vzdělání sociálně handicapovaných dětí - potřebujeme menší třídní kolektiv a asistenta), změnu v myšlení lidí (rasistické a xenofobní reakce berou dětem motivaci do čehokoliv - nechápou je a cítí se právem ublížené, protože oni přece nic tak zlého neudělaly, aby se na ně museli ostatní pořád šklebit), odvahu přiznat si problémy a začít je řešit (nejjednodušší řešení každého problému je totiž jeho popření - to ví každé malé dítě)... Ale jak říká můj tatínek: "Velryba se nemusí chytit, ale musí se chytat!"