„Pavlo, už mám brýle!“ Hlásí mi Kulík hned ve dveřích. V létě byl s námi na táboře a na vzdálenost 30 cm neviděl jahůdky. Neustále mhouřil oči a když maloval, tak strkal nosem do papíru. Po příjezdu z tábora jsem jeho rodičům opakovaně s láskou vynadala, že to musí okamžitě řešit, jinak bude ve škole za blbečka, protože nic neuvidí. Zabralo to a Kulík šel v září do školy s brýlemi. Měla jsem obrovskou radost :-)!

„Na výjezdu jsem byl úplně jiný člověk. Hned bych jel zas…“ Tímto výrokem nás poctil 50 letý Rom, který už má něco odžito. Jedna maminka zas byla poprvé se svým 9 letým synem na výletě na kole. Jiná maminka s tatínkem, kteří mají spolu 5 dětí, byli také spolu poprvé na výletě na kolech. Tatínek dvou synů – staršímu je 11 let, byl poprvé se svými dětmi na výletě. Další rodina poprvé se svými 4 dětmi v bazénu. Poprvé, poprvé… takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Jsme opravdu moc vděční za všechno, co jsme mohli s našimi romskými přáteli zažít díky projektu EU „Už vím jak.“ Jsme vděční za všechny zkušenosti a podněty do života, které jsme s nimi mohli sdílet…

„Vezmeme si tu loď na rybník?“ Důvěra našich dětí je naprosto neomezená. Naše táborová loď neměla dno a byla postavena kolem kůlů zaražených do země. Přesto nám naše dětičky důvěřovaly, že bychom s ní zvládli vyplout :-).

„Musím najít železo, aby bylo na vaření….“ V Plzni mají některé naše děti trochu jiné bojovky než na táboře. Kryštof ve svých 14 letech s baterkou pozdě večer často nahlíží do popelnic. Je to špatně a nemá to snadné řešení. Pokud bych v takovýchto situacích nemohla brečet před Bohem a brečet s Bohem a prosit Ho o pomoc, tak bych tuto práci nemohla dělat. Je toho hodně, na co jsou naše síly a naše řešení krátká….

„Když jeden spadne, oba se zahřejí!“ Snažil se Péťa zapamatovat si verš z Bible. „Zbytky jídla házíme do biomámy.“ Radil zkušený táborník Roman svým mladším kamarádům. Tomášek zase místo vikláků vytrvale sbíral vidláky. Při upalování klíštěte zas smutně poznamenal: „Neměl to dělat, mohl žít…“ Jsme rádi, že si takto uvědomil, že špatné chování má nepříjemné důsledky do života – a to nejen u klíšťat. S našimi táborníky se rozhodně nenudíme a máme na co vzpomínat.

„Jdete také pochod smrti o medajli?“ Ptali se nás různě uniformovaní spoluchodci (viděli jsme např. uniformy Vězeňské služby, Policie ČR, Armády nebo trampské maskáče…) , když jsme se škrábali na Boubín. Chtělo se mi odpovědět: „Jak to víte?“ protože naše vypětí názvu akce odpovídalo. Zjistili jsme, že jsme se omylem zúčastnili pietní akce na paměť návratu rodáků z okolí Vimperka a Volar na konci druhé světové války z koncentračního tábora v Německu. Velmi jsme si užili, že jsme najednou součástí velké „party“ lidí, které spojuje určitý cíl. Všichni nás zdravili „Ahoj“ a usmívali se na nás. To se nám v Plzni nestává.…

„My chceme taky na tábor!“ Dožadovali se léta rodiče našich dětí. Díky Evropskému projektu: Už vím jak? a následně projektu Rodina učí rodinu od Norských fondů jsme jim to mohli konečně umožnit. Na edukativní pobytové výjezdy bereme na víkendy celé rodinné klany. Rodiny si odváží nové zážitky jako např. prohlídku hradu, výlet na rozhlednu, projížďky na koních nebo lyžování. Kromě toho se věnujeme i důležitým tématům jako je výchova dětí, finanční gramotnost nebo závislosti.

„Já Vás nemám rád!“ Takhle upřímně zahájil jeden náš tatínek z výjezdu svoje vystoupení na Polici ČR. Šel podat oznámení o tom, že konkrétní člověk ublížil jeho rodině. Dříve by vše vyřešil ručně, tedy jeho vztah s Policií nezačal úplně šťastně. Policie křivdu vyřešila a tatínek může být dál se svojí rodinou a nemusí se za „svojí spravedlnost“ vrátit do nápravného zařízení. Na tatínka jsme moc pyšní!

„To prasátko chci já! Budu do něj spořit pro Blízkého souseda!“ volal na nás při rozdávání cen na táboře Vašík. Vašík ví, jak nás potěšit :-).